Fantasy a RPG svět...

Rasy

Hirteweid (Hirtvajdi, Bradaty, Zege, Cvergové)
Jedná se nejspíše o nejbližší příbuzné lidí. Klasický Hirtewaid je menšího vzrůstu, dosahuje maximálně výšky kolem 150 cm, běžná je ovšem výška od 120 do 140 cm. Jejich obličej se vyznačuje širokým čelem a téměř se nezužující bradou. Muži Hirtewaidů zdobí svou tvář dlouhými kníry a bradkami, pročež je původní lidské obyvatelstvo nazývalo Bradaty (popř. Bradatí, Vusatí, Brady a další místní ekvivalenty). Přesto je ovšem tvářový i vlasový porost relativně řídký a vousy i vlasy představují spíše dlouhé a různě splétané jednotlivé prameny, než souvislý porost.
Předpokládá se, že původním sídlem tohoto národa byly husté lesy ve vnitrozemí, odkud byl ale postupně vytlačen národem jižních Akimsia a jeho lidskými spojenci dál na sever, do rozlehlých plání v úbočí hor, které dnes tvoří jižní hranici Nuovoibského Imperia. Hirteweidi se změně relativně rychle přizpůsobili a v době kdy přišli do těchto krajin Ibšané, byly už polousedlými pastevci podhorských druhů koz a skotu. Dlouholeté snahy Ibšanů osídlit toto území bylo neúspěšné a tak zdejší tvrdá téměř polopouštní krajina zůstala de facto v rukou Hirteweidů (tak je nazvali Ibšané, vlastní název národa je Zege (Pevní), z čehož pochází i říšské slovo zverg (trpaslík)).Když pak Dhuria chtěli zahrnout toto území do svého nově vzniklého národnostního státu, Zege se proti tomu postavily a nově zformovaná Linza (dobrovolnická armáda, původně byli Linzové muži speciálně určeni jako strážci stád) dhurijské kolonizační jednotky vyhnala. Od toho okamžiku se datuje existence Kutai Zege (velký národ Zege) pocísařsku Hirteweid Grosstaat\Grosland (Hirteweidký Velestát).
Dnes se Hirteweidi stejně jako před staletími organizují podle uk, jakýchsi velkorodin, žijících zpravidla v jedné vesnici a spojujících rodiny (Jady) s jedním společným mužským předkem a voleným vůdcem řečeným Kin. Uk je kolem dvou set a ty největší mohou mít i několik tisíc příslušníků a patří jim velká část země. Kinové zasedají v radě starších, jinak též radě dvou set, kde určují nejvhodnějšího kandidáta na Kin a ge Uk, tedy něco jako krále všech klanů. Ten je volen doživotně a má téměř neomezenou výkonnou i soudní moc.
V dnešní době je velká část Hirtewaidů mimo svá klanová panství (Waidy, tedy pastviny) a takoví nemají právo jednat o rodinné politice. Přesto se však ke svým Ukám hrdě hlásí a to často ještě hlasitěji než Zugu doma v podhůří.
Kromě Uk existují v největších klanech také Jad-Uky, menší rodinné jednotky mající v držení část stád. V Ukách (i Jad-Ukách) existuje velice tvrdá hierarchie. Přímá mužská linie je Ukina, z ní se rekrutují správci stád, válečníci a Kinové. Vedlejší linie jsou Ukhana, kteří vykonávají většinu řemesel a představují i pastýře a průvodce obchodníků. Nejnižší místo v hierarchii mají Ukeha a Akové. Ukeha jsou příslušníci vzdálených a nepočetných linií, kteří vykonávají podřadnější práci, starají se o hospodářství ale také obchodují s ne-zegeskýmy obchodníky (právě Ukehe představují naprostou většinu Zege mimo rodné podhůří), Akové jsou pak různí nalezenci, sirotci a zege bez klanu. Ti sice nejsou nijak přímo utlačováni, ale jsou vlastně doživotně odsouzeni být lidmi pro všechno, do čeho se nechce jiným.
Jazykově je Zegeština směsí původních lidských jazyků a akimštiny se spoustou výpůjček z Novoibštiny. V některých případech stále používají jazyk Ze, který je nejspíše původním Hirteweidským jazykem, obsahuje hodně souhlásek a je téměř nevyslovitelný pro kohokoli jiného, snad až na obyvatele Hilbrecie.
Hirtewaidské jméno se skládá z několika částí, na první místě stojí vlastní jméno, které mu dají rodiče v den narození, druhé jméno je přívlastek, který dostává v dvaceti letech, kdy se stává „mužem klanu“ a které se může několikrát změnit v průběhu života. Pak stojí první jméno otce(s předložkou tot), které také užívá od narození. Poté se píše případný titul, na pátém místě je jméno rodiny (rodinného předka) s příponou jad a nakonec název Uky (s předponou uk‘).
Současný kin a ge Uk se tak jmenuje : Dognor Karan tot Snor kin a ge Uk Deserjad uk‘Mot (ve welvštině by to pak znělo při případném překladu: Král všech klanů, Dognor Písař, syn Snorův a potomek Deserův z klanu Plamene. A pro úplnost ještě jméno jeho otce:
Snor Kaufer tot Mohak kin Deserjad uk‘Mot
Nábožensky patří Hirtewaidé do skupiny tzv. Runových náboženství, kam patří také Severská říše a část Hilbrecie. Přičemž Hirtewaidi, přestože už zčásti přešli na Ibské náboženství, udržují velice čisté podoby magických a šamanských rituálů, včetně jinak téměř zapomenutého věštění z kostí.

Dhuria (fé, llfové, Elfové atp.)
Dhuria jsou prapůvodní obyvatelé západního pobřeží a vůbec západní části kontinentu. Nejsou už ovšem svým předkům (Akimsia-lidé z lesa) příliš podobní, z důvodu silného smíšení krve s krví lidskou. Zatímco Akimsia byli vysocí, fyzicky zdaní lesní lovci,kteří se prý dožívaly až věku kolem sedmi set let. Postupně se zvyšující počet smíšených partnerství (který byl původně přijat jako snaha o pozastavení některých degeneračních vad) se na Akimsia projevil ztrátou svalové masy, sníženou odolností vůči nemocem (a stáří) a v neposlední řadě také úbytkem vlasů.(Dnešní dhuria měří kolem sto sedmdesáti centimetrů, je útlý a má bledou, zdánlivě až nazelenalou či namodralou kůži. Má přinejmenším vysoké čelo, v horším případě je naprosto holohlavý. V takovém případě ale nejspíše nosí paruku (totéž platí i u žen) ale stále se ve většině případů dožívá přinejmenším dvou set let, v případě hodně čisté krve i třístých narozenin) Postupně ubývalo žen s čistou krví a nedílnou součástí dohodnutých manželství se stala praxe předkládat původ snoubenců a procentuální obsah akimské krve. Úpadek to ovšem stěží i pozastavilo, postupně mizeli nemíšení Akimsia čím dál rychleji a tak se do stále vyšších úřadů rodinné správy dostávaly míšenci. Když pak zemřel poslední Bansia („Král“) bez čistokrevných příbuzných, usedl na jeho místo Tiolel ol Eianei, dvoutřetinový Akimsia, který svůj titul nazval Bansia Dhurale, tedy volně přeloženo Král potomků. To se událo sotva pět set let po prvním zaznemenaném svazku člověka a Akimsia, přestože se dá předpokládat že nelegitimní partnerství se objevovalo už dříve. Právě Dhuria se stalo označení pro všechny, kdo mohou prokázat více jak poloviční podíl akimské krve. Jen padesát let po nástupu Tiolela zemřel poslední známý Akimsia, mzee Tioen ol Aioin, mnoho Dhuiů však věří že někde hluboko v lesích stále ještě nějací staří pamětníci žijí.
Ještě v době národa Akimsia dobyla jejich armáda velká území ve vnitrozemí, na úkor Zugu a lidí, kteří zde žily. S některými lidskými kmeny byla ale nakonec uzavřena dohoda a ti mohli na svém starém území žít, aniž by odváděli poplatky. Postupem času se ale lesní predátoři a lovci usadily, utvořily rodová panství a poměrně fungující feudální systém, z něhož vychází organizace Dhurila do dnes. V době Tiolelovy vlády byla už ale říše rozštěpena na stovky více méně nezávislých panství a obecný úpadek dokonce dovolil, aby vzniklo několik barbarských lidských států. Na konci jeho vlády přišli Ibané, založily na východní hranici Dhurilského panství své království a začali sjednocovat lidské kmeny. Zpočátku přátelské vztahy se během vlády Tiolelova nástupce Arula změnila tak, že vypukly Elfí války (Akimsky Mavita-západní válka) v kterých se stále ve větších počtech přicházející Ibšané spojily s téměř všemi „barbarskými“ státy původních lidských obyvatel a postupně dobyli veškerá území obývaná Dhurily.Tak skončila říše Akimsia a vzniklo lidské Nuovoibské Imperium.
Dhuria ovšem nebyly jak by se mohlo zdát podrobeni, naopak vytvořily cosi jako pseudošlechtu. Mnoho původních obyvatel je stále považovalo za cosi vyššího, téměř polobožského a to v určité míře přijali i Ibšané. Dhuria vytvořily jakousi organizaci, v které byly zachovány staré tituly a úřady, usídlili se v lidských vznikajících městech a začali se živit vším kromě práce (až na pár vyjímek): výukou společenského chování, šermu, jako společníci bohatých dam (či mužů), obchodem s nemovitostmi, či tzv. Sňatkovým obchodem, kdy si prostě nechali zaplatit nehoráznou sumu za to, že si vezmou něčí dceru, čímž se do rodiny dostane Dhurilská krev, což mělo v některých obdobích stejnou prestiž jako když se přiženil baron. Také vlastně dali vzniknout bankéřství a mnoho se jich živilo jako poněkud lepší lichváři. Největší příjem ovšem pro každou rodinu znamená Faida. Faida je renta vyplácená každé rodině měsíčně ze Sabu, částky, kterou platí císařská kancelář za pronájem jediného území, která dodnes patří národu Dhurala-Tebleských vrchovin. Pro Dhurily naprosto neužitečné zemí se ukázalo být velice bohatým nalezištěm drahých kovů, jejichž zásoba je sice už téměř vyčerpána, ale to nic nemění na sestavené dohodě- Vládci císařství budou částku (která je přinejmenším vysoká) vyplácet třikrát ročně, pokud nezemře poslední Dhurala, nebo pokud lidé přestanou dané území obývat. Jelikož však uprostřed vrchoviny stojí jedno z největších měst císařství Feingoldberg, tato možnost v nejbližší době nehrozí.
Když před šedesáti lety vznikl na jihu císařství Dhurilský národní stát, který se od imperia odtrhl, odešlo do něj mnoho mladých idealistických mužů i žen, kteří se chtěli vrátit ke kořenům, k principu života svých předků. Byl obnoven úřad Bansia, kterým je podle tradic potomek prvního vůdce Akimsiů, Aena ol Eianei, tedy přesněji jeho dcery, neboť u Akimsia i Dhuria se rodina dědí po matce. To také zaručuje, že žádný muž nedosadí svého syna, vždy to bude jeho bratranec, strýc či podob. Do tohoto státu se také stáhlo několik starších knížat (Kutanulů), původních správců jednotlivých částí Akimského panství. Většina Kutanulů ovšem stále žije ve městech, společně s Barazou (radou starších) a řídí život těch kteří zůstali ve městech a žijí tak jak žije už několik generací dhuriů, nehledě na to, že ti kteří žijí v novém státě nedostávají Faidu. V Baraze, která je hlavní správní jednotkou jak ve městech tak v národním státě, zasedají jednak učitelé tradic, jednak nejstarší představitelé rodin žijících ve městech, řečení Mzee, kteří mají mimochodem naprostou moc nad rozdělením Faidy ve své rodině; jednak také Kahini, učitelé tradic a organizátoři obřadů. Dhurilskou rodinou je myšlen rod, užívající stejný přídomek a mající nárok na Faidu (respektive, pokud žije v státečku, tak nárok zasedat v radě rodů), takový může mít pět set, sto, ale třeba i jen deset členů.
Dhuria mají silnou nedůvěru v „nová náboženství“ a zůstávají u svého osvědčeného uctívání jediné Prabohyně, přičemž ostatní duchy a bůžky berou spíše jako kolegy.

Gobrling (Ujgu,Groblinkové, Goblini, atp.)
Gobrlingové, kteří sami sebe nazývají Ujgu, pochází nejspíše zpoza Velkých hor, odkud prováděli nájezdy na starou Ibskou říši daleko na východě. Nakonec se usídlily kolem severního pobřeží kontinentu, kde založily zemědělsky organizovanou společnost. Teprve Velká válka, v které se připojily na stranu východních národů přerušila jejich relativně poklidný život a oni začali na svých mělkých lodích ohrožovat nejdříve severní a později i západní pobřeží novoibských mocností. Nakonec obsadily velká území na severu a většinu welwského území, kde založily vlastní království , které se rozpadlo až po povstání místního obyvatelstva. Po konci války jich část zůstala na západě a částečně se jim podařilo sžít se s místním obyvatelstvem.
Gobrlingové nejsou jednotným národem a spojují v sobě několik relativně odlišných etnik. Největší skupinou jsou Ujgu-he, kteří se vyznačují menší postavou (cca 160-170 cm), poněkud našedlou kůží (z toho také Gobrling-staroibsky šedá kůže), vyvinutou dolní čelistí a útlou postavou. Organizují se do jakýchsi klanů, které v zemědělských usedlostech a samotách pěstují především obilniny a luštěniny. Jsou obecně známí svou manuální šikovností, především, jde li o jemnou mechaniku a první samostříly byly zaručeně použity proti Císařským už na začátku Velké války. Ovšem i vynálezy v zámečnictví, různé mechanické hračky a zemědělské nástroje patří mezi velké přínosy Gobrlingů.
Mimo to také obnovily na východě „Království za koncem světa“ (Zhonua kim Hekon He), které je sice spíše bližší propojení jednotlivých dvorců, než politickým subjektem, ale zdá se, že nový král He-Monakora má velké ambice.
Druhým nejrozšířenějším etnikem je Ujgu-chi, kteří jsou mnohem vyšší (dosahují až dvou metrů výšky)a mohutnější. Dnes žijí především na severu Luckého poloostrova, kde bývají nazýváni jako Trollen. Jejich pleť není tak našedlá a vyznačují se dlouhými vlasy, které si barví podle příslušnosti ke klanům. Vedle zemědělství se živý i lovem a rybolovem. Jejich speciální kovářství, které je založeno na spojování různých ocelových a železných vrstev
Je proslaveno po celém severu a lidé ho s různými úspěchy napodobují.
Posledním zde zmíněným národem je Ujgu-mon, příliš toho se svými příbuznými společného nemají. Během velké války opustili usedlý život a staly se kočovnými lovci na území dnešní Carašie. Podobají se Ujgu-he, jsou snad jen o něco vyšší a jejich předkus je ještě o něco vyvinutější. Jsou zde zmíněni proto, že se jedná o jedinou gobrlingskou skupinu, která vyhledává boj a vytvořila vojenskou hierarchii a vlastní válečnickou kastu.
Jazyk Gobrlingů je naprosto odlišný od všeho, co se užívá na západě, nemá písmo a zní velice cize ale přesto melodicky a emotivně.
Nábožensky nejsou gobrlingové příliš založeni ale dávají obětiny domácím bůžkům a bůžkům půdy a významných míst.

Lidé (tj. národy nejspíše shodného původu a podobných rysů jako Ibšané)
V západní části kontinentu rozlišujeme několik etnik, které pro stejné znaky označujeme jako jednotnou rasu, přestože v některých ohledech se mohou lišit zdánlivě více než některé výše zmiňované národy. Budeme hovořit jednotlivě o každé z nich:
Ibšané, Ibané, Ibšivové- zkrátka původní obyvatelé okolí jezera Ib. Představují jednu z nejstarších známých lidských kultur, klasickými znaky jsou husté černé vlasy, vysoká postava a poněkud tmavší pleť. Staroibštinou dodnes hovoří několik kmenů v okolí bývalé říše, přičemž tyto pastevce můžeme považovat za přímé potomky Ibšanů, kteří neodešli po vyvrácení říší na západ. Dnes rozlišujeme tři velké jazykové rodiny, které vycházejí z Ibštiny. Za prvé jsou to všechny národy hovořící ihalicky a příbuznými jazyky. Jedná se o potomky Ibšanů, kteří osidlovali jih a smísily se s jižními národy. Tyto národy jsou asi starým Ibšanům nejpodobnější a i jejich jazyk je staroibštině nejbližší, potomci těchto „jižních“ Ibšanů dnes žijí v Moatajském království, v Říši, Gildě, Svobodných Městech a částečně v sousedících krajinách. Za druhé jsou to Ibšané, kteří opustily jezero během velké Výpravy nebo po rozvrácení říší a vydali se na západ. Už během tažení došlo ke smísení s národy žijícími v rozlehlých pláních, které se k Výpravě přidávali, jde především o kmeny Saliů, Chatuariů, Chamavů a Tubantů. To také zapříčinilo, že se jazyk staré ibštině poněkud (hodně) odcizil. Dnes žijí potomci těchto Ibšanů především v Císařství (v původním rozsahu, tedy i s Welvůvovem, Obchodním svazem apod.) a v Severním království, kteréžto státy vytvořily ale jejichž národy byly rychle asimilováni. Jejich jazyky se dále diferencovaly působením původních jazyků. Poslední skupinou jsou pak potomci Ibšanů v původní podobě, žijící okolo jezera Ib.
Jižané, Jižní národy apod.- souhrnné označení národů žijících podél jižního pobřeží podobného vzhledu jako Ibšané a nejspíše stejného původu. Až do příchodu Ibských kolonistů nevytvořili jižané jednotný stát, pouze malé městské státečky, které sjednotil až po dlouhých bojích s Perišany Athal I., který byl ale Ibského původu. Ibský vliv byl ostatně už od nepaměti velice silný a v podstatě velice záhy se přestaly tyto dvě kulturní skupiny od sebe jakkoli odlišovat. Dnes jsou potomci Jižanů především v Říši, Gildě a Svobodných městech, méně už v Moatajském království a ostatních zemích při pobřeží.
Galansko-Perišské národy-národy žijící především na východ od Říše, vyznačující se tmavou, až hnědou pletí, společnou kulturní a jazykovou skupinou a několika dalšími znaky. Můžeme odlišit tři hlavní národy od východu na západ: Perišané, obyvatelé velké a velice staré říše, kteří mají ze skupiny nejtmavší pleť a velice rozvinutou kulturu a umění. Také jsou obávanými válečníky a jejich absolutní vládce (šah-in-šah) je uznáván pokud ne jako polobůh tak jistě jako někdo kdo si takové označení zaslouží. Nejblíže k nim stojí Abkodané, kteří jsou nejspíše potomky Perišanů a ibských kolonizátorů, živý se především obchodem a rybolovem jejich kdysi mocná říše v posledních válkách přišla o velkou část území a tak poněkud stagnuje, přesto jsou její proslavené věžovité chrámy a obrovské paláce jedněmi z nejkrásnějších staveb kontinentu. Také se z nich ovšem rekrutují nejnebezpečnější a nejznámější piráti jižních moří. Posledním velkým národem jsou Galánci, mají ze skupiny nejsvětlejší pleť a hovoří poněkud jiným jazykem, původně tvořili jedno z etnik chalífátu Ab‘codu, nedávno ovšem v ozbrojeném povstání vytvořili vlastní stát v čele s mužem, který užívá titul Prorok a soudce. Mezi Galánce jsou řazeni i bílí vládci Ostrovních zemí na jihu, kteří ovšem přejali mnoho z kultury svých poddaných.
Západní národy- Původní lidští obyvatelé západu se vyznačovali světlou pletí a procentuálně velkým výskytem ryšavých lidí. Pod nadvládou Akimsia, dhuria i mimo ni vytvořili několik států různého stupně organizace, opravdu sjednoceni byly ovšem až pod vládou Ibšanů, s kterými se velice hojně promísily, takže dnes už tyto národy nejde odlišit, až na několik vyjímek ve Welvůvově, několika ze Svobodných knížectví a částečně v Dubově, kde se zůstalo několik oblastí s relativně nesmíšenou populací. Předpokládaný původ těchto lidí je na východních pláních, vzhledem k podobnému jazyku.
Hilbrečané – Obyvatelé ostrovů na západě, kteří v minulosti obývaly také západní pobřeží kontinentu a vytvořili zde jeden z nejmocnějších lidských států, Západní knížectví, které dobili až Išané. Mají naprosto specifický jazyk i kulturu, a přestože v posledních letech přejímají (především v šlechtických kruzích) hodně z východu, udržují si specifický ráz.
Caraši- Největší národ východních plání, který je téměř nedotknut Ibskou civilizací a vytvořil jednotný stát v čele s neomezeným vládcem Ruslanem, který teprve nedávno začal navazovat bližší vztahy se západem, neboť je pod neustálými útoky jižních Gobrlingů a dalších kočovných národů. Jsou často mohutné postavy a většinou tmavých vlasů, hovoří jazykem příbuzným Welvštině a Dubštině.
Seveřané, Severní národy- Obyvatelé Ludského poloostrova, kteří jsou sice promíšeni s Ibšany, ne ovšem tak silně jako jiné národy. Vyznačují se mohutnou postavou a světlými vlasy, což je snadno odlišuje od většiny ostatních národů. Jednotná stát sice vytvořily Ibšané, ale přinejmenším dnešní Severský říše je plně pod kontrolou čistých seveřanů.
Černé národy- označení mnoha kulturních a etnických skupin černé pleti, které obývají Ostrovní říše daleko na jihu. Je možno rozlišit na stovky i velmi odlišných skupin, které nemají společného víc než tmavou pleť a nadvládu bílých vládců původem z kontinentu.