Slavné boží království Severních hor
Slavné boží království Severních hor
Většinou uváděné jen jako Severní království. Většina jeho území leží na jihu Luckého poloostrova, v Severních horách, jen západní oblast podél řeky Udens a na poloostrově Faøst je rovinatá. Království je na západě omíláno Severním a Útesovým mořem, na nevelkém východním pobřeží mořem Trollím. Mimo pevninského území patří ke království i velké Ostrovy Mořeplavců, které tvoří hranici Útesového moře a Západního oceánu.
Na severu hraničí se Severskou říší, na jihu se Svobodnými Knížectvími.
Nejvyšší vrcholky Severních hor nepřesahují výšku tří tisíc metrů (nejvyšší horou je Highhoor, dva tisíce osm set metrů). Jedinou větší řekou kromě Walagy, která tvoří hranici se Severskou říší a kromě zde pramenící řeky Torkal, je zmiňovaná řeka Udens, jejíž dva prameny se ještě v Severních horách spojují a do rovin vtékají již jako jedna řeka, která pokračuje na západ a nakonec se vlévá do Botšského zálivu. Na ústí této řeky leží největší město a současně přístav Severního království, sídlo Patriarchy severu, město Lunian.
Druhé největší město, Vandar, je pak „vojenským“ sídlem krále (který ovšem jakožto patriarcha sídlí dnes v Lunianu) a leží přibližně uprostřed hor, ve stejnojmenném průsmyku. Kromě toho existuje ještě několik měst, hlavně v západní části (především poutní město Santaga, univerzitní město Unial, a několik chrámových a vojenských měst). Město je zde ovšem spíše centrem správy a církve než obchodu a řemesel, které se zde rozvíjí v mnohem menší šíři. Zdejší města jsou tak mnohem menší než je zvykem více na jihu.
Až na nejvýše položené oblasti pokrývají většinu území jehličnaté nebo smíšené lesy, které jsou ale v současné době více než kdy dříve káceny či vypalovány a nahrazovány zemědělskou půdou.
Obyvatelstvo tvoří především míšenci Seveřanů a Ibšanů, i když v severní části a na hůře dostupných územích převažují Seveřané.
Historie
Přestože už v dávných dobách byly Severní hory osídleny, nevznikl tu žádný organizovaný stát. V roce 1670 (ibského kalendáře) bylo ale na východním břehu Velkého zálivu postaveno ibské město Noremai a expanze Ibšanů na Ludský poloostrov měla připravenou cestu. Už první vládce města, Atalbert (který vedl část „Pochodu na západ“) vypracoval plány na osidlování západních oblastí a jeho nástupci Nothar a Kosmor je začali uskutečňovat. Za panování posledního vládce města Norma (řečeného Norm z Ostrova) začalo osidlování okolí řeky Udens. Jeho syn, Norm II. který po něm nastoupil přesídlil právě na západní pobřeží, přičemž nechal zbudovat město Vandar. Norm II. začal také jako první užívat titulu Vévoda Severu a učinil ho dědičným. Od této doby pak na trůn severu usedal vždy potomek Norma z Ostrova.
O dvě a půl století později pak Vévoda Normsen nechal vyhlásit vznik Impera Nordica ( což bylo nevyhnutelné vzhledem k tomu, že Vévodství mělo vazalské vztahy na Severoibské království, které už ale více jak čtyřicet let vlastně neexistovalo) a současně připojení veškerých území Luckého poloostrova a teoreticky i celého severního pobřeží kontinentu (což se ovšem nikdy nijak nepraktikovalo mimo ceremoniální úroveň). Tím začalo jednak osidlování severu, jednak také pronikání do vyšších nadmořských výšek samotných hor, které se staly středem říše (mimo jiné bylo vybudované město Vandar).
Nakonec v roce 547 Imperiálního kalendáře vzniklo Severské království, když po mrti Imperátora Hakona II. nastoupila princezna Annagrieda (známější jako Anna Svatá) a potlačila povstání svého bratra Hakona. Ta totiž nalezla spis jistého Ibského učence Moluse, který jasně uvádí, že: „jediným titulem hodným pro zemi, která je svrchovaná a svobodná, jest království a jediným panovníkem z vůle bohů je král“. Přesně podle tohoto spisu tedy ustanovila nový název zemí a přijala další titul, přičemž byla pomazaná knězi Ibských bohů (což nebylo u Imperátorů zvykem). Vládla téměř šedesát let a jejím nástupcem, jelikož se nikdy nevdala a neměla potomky, se stal její synovec Hakon III. (syn vzpurného Hakona, který až do smrti žil v domácím vězení).
Za její vlády také začala vznikat Sjednocená církev severských hor, jejíž kazatelé hlásali, že žádný bůh nemůže být uctíván jako samostatný a správným uctíváním je pouze uctívání celého pantheonu ibských bohů jako celku. Přes útlak ze strany panovníka se rychle šířila a získávala věřící. Bylo jen otázkou času kdy se Jednotní (jak byly nazýváni členové nové církve) střetnou s panovníkem i vojensky. Poslední kapkou, která tento boj spustila, bylo ustanovení Gorlama Obenssona nejvyšším kazatelem Jednotných, ten totiž začal současně užívat titul Božího panovníka hor…což si král nemohl nechat líbit. První bitva severské náboženské války se udála roku 781. Jednotní v čele se šlechtickou jednotou, v která se sestávala především z drobných šlechticů západního pobřeží se střetla s královskou armádou v čele s věrnými rytíři. V první bitvě sice vyhráli jednoznačně Jednotní, postupem času jim ale začali docházet zásoby a na vrch získali královští. Válka nakonec trvala téměř čtrnáct let, ale Jednotní byly zatlačeni do hor a jejich situace byla neútěšná. Ale i královští měly nemalé ztráty a na bojištích postupně padla téměř celá královská rodina. A tak se stalo, že když roku 795 zemřel král Varel Finsson, byl nejbližším příbuzným a jediným možným dědicem trůnu králův synovec Henrych Sobelský, který byl ale shodou okolností velitelem jízdy Jednotných.
Ten byl proto dle zvyku pomazán a roku 796 korunován a usedl na trůn. Povolil téměř okamžitě Sjednocenou církev a Gorlama Obenssona ustanovil svým dvorním kaplanem. Válka pak ještě nějakou dobu trvala, protože někteří šlechtici nového krále neuznávaly, relativně rychle byla ale ukončena i tato fáze nazývaná Šlechtické povstání a v roce 798 proběhl poslední boj, kde proti sobě bojovali shodou okolností na obou stranách královští rytíři.
Tento rok je považován za definitivní začátek vlády tzv. církevních králů, Henrych I. totiž byl sice oficiálně ještě uveden na trůn a pomazán veleknězi ibských bohů (tedy vlastně „polyservity“ jak je nazývali Jednotní) ale již jeho syn a následník Erik XIII. byl uveden (nikoli pomazán) arcikazatelem Sjednocené církve (jménem Maret Teprinen) a v královské radě rádců za jeho vlády patřila Jednotným tři křesla (dvorní kaplan (arcikazatel), královský rádce a kancléř pokladu), zatímco polyservisti měly jen jedno – křeslo Patriarchy severu.
Roku 821 pak po smrti patriarchy na jeho místo vyzdvihl (proti církevním pravidlům a proti tradici) Mareta Teprinena, od něhož už tento titul získávaly jen Jednotní (přičemž v letech 1029-1078 byl jeden patriarcha Jednotných a druhý Polyservitský).
Od této doby se Jednotní staly dominantní skupinou a jejich počty stále rostly. Během sčítání lidu které proběhlo za vlády Stephena (958-973) už tvořily více jak osmdesát procent všech svobodných lidí.
V roce 1021 zemřel poslední člen přímé královské linie Richard a na trůn nastoupil jeho vzdálená bratranec Robert I. z rodu Heymsů, který byl sice považován za vhodného a vzdělaného panovníka, přesto ovšem jeho následnictví nebylo uznáno všemi šlechtici a to z prostého důvodu: Robert I. byl polyservita. Díky tomu započala Druhá severská náboženská válka, která sice nebyla tak krvavá jako předchozí, o to však delší. Táhla se v podobě drobných šarvátek a sporů, kdy část území fakticky krále neuznávala po celou vládu Roberta I., jeho synů Roberta II. a Davida I. i vnuků Roberta III. a Davida II., přičemž vlastně až nenadálá smrt Davida II. spory ukončila. Na trůn se dostal další vzdálený příbuzný, Ames Henrigson. Ten byl uznán všemi vysokými šlechtici a korunován arcikazatelem Jednotných roku 1080. Přestože fakticky téměř nevládl, nelze mu upřít, že za jeho panování se země rychle vzpamatovala a stala se zdatným partnerem Císařství (hlavním strůjcem tohoto přerodu byl ale arcikazatel a patriarcha severu Williame Reder). Jeho syn a nástupce, král Emesraith Zbožný, který nechal prohlásit Jednotné za jedinou povolenou církev. Královskou radu nahradil radou veleknězů a postupně vydával Slavné dekrety, v kterých stavěl mimo zákon postupně jak vyznavače cizích náboženství tak „nelidské národy“ (zamířeno především proti Dhuria) a především všechny provozovatele okultních činností neschválených radou veleknězů. V roce 1105 se přidal k výpravě císaře Chilpericha II.(řečeného Šílený), jejíž cílem bylo dobýt spět dávno ztracené země a především jezero Ib. Ovšem k velkému překvapení všech zúčastněných byla celá Velká armáda (největší do té doby postavené vojsko) rozprášena a přestože panovníci s nejbližšími jednotkami přežily, byli nuceni se vrátit spět za Velký val, tvořící opěrný bod vojsk a současně hranici. Když ovšem sjednocená a zformovaná vojska kmenů a různých národů Pustin na val zaútočila a bez větších problémů se přes něj převalila, král na nic nečekal, sebral zbytek severských vojáků a vyrazil k domovu. Na poloostrově začal formovat všechny zbylé vojenské reservy a především loďstvo. Když v roce 17 np. (1121 imp.k.) Emesraith umíral a předával království do rukou svého syna Edgaretha, byl už kontinent rozerván válkou, přesto samotný poloostrov a království se udatně bránilo nájezdům z moře. Edgareth nechal hned po svém nástupu zrušit většinu Slavných dekretů a založil zvláštní poradní orgán, Válečnou radu, díky níž církev téměř ze dne na den zbavil většiny vladařských pravomocí, které na sebe Jednotní během historie nabalili. V roce 23 ovšem padl v obrovské námořní bitvě, kde se proti sobě postavily útlé veslice Seveřanů proti mělkým a rozložitým Gobrlingským plachetnicím, kterých byla obrovská přesila a které především užívaly Gobrlingský oheň, zápalnou směs, která učinila z chladného Trollího moře hořící peklo. Po jeho smrti nastali následnické spory, během nichž útočníci dobyli většinu severní poloviny poloostrova. Král Alfred ještě rád podepsal v roce 44 dohodu, v níž se vzdal severu poloostrova výměnou za příměří s národem Ujgu-chi, díky čemuž se mohl soustředit na boje na východě. Když po roce 82 začali „barbarské“ východní národy ustupovat, chtěl král Edward II. (Alfredův vnuk) dobýt zpět území i na Ujgu-chi. Postavilo se ovšem proti němu nejen vojsko gobrlingů ale i severských lidí, kteří ho už nepovažovali za svého vládce. Nakonec byl poražen a musel uznat novou Severskou říši. Společně s územím na východě Velkého zálivu (které se stalo dle smlouvy z roku 107 součástí Svobodných panství) tak přišlo království o obrovskou část území, která představovala jistě více jak polovinu z celkové rozlohy. Celá válka a především roztříštění království bylo považováno Jednotnými za boží trest a „pováleční“ panovníci Edgar a Edmund III. Železná tvář obnovily jak radu veleknězů tak všechny Slavné dekrety a církev získala více moci než měla kdy dříve. Téměř neuvěřitelný byl ovšem čin současného panovníka Edwarda III.. Ten totiž po smrti severského patriarchy Hieronyma Kobena odmítl ustanovit nového. Tedy přesněji, ustanovil jím sebe. Tituly krále a patriarchy tak spolu během několika let splynuli a král se svými kněžími započal velice tvrdou „dekretovou“ politiku.
Současnost a rozdělení společnosti
Severní království je jedním z nejradikálnějších a především nábožensky nejfanatičtějších států na celých Kontinentech.
Král Edward, rada veleknězů a vojenská frakce Jednotných: Rytíři boží, se velice pilně snaží „očistit“ svou zemi od nelidských ras a „ďábelských“ kejklů. Díky tomu se rozhořely hranice a inkvizice Jednotných pečlivě vyšetřuje každou i jen trochu známku magie čarodějnictví.
Nelidská populace byla oficiálně vypuzena z království a každý takový, kdo zemi neopustil se považuje za zločince.
Oficiálně se v zemi neuctívajá jiný než Jednotný ritus, přesto existuje několik šlechtických skupin, které celkem veřejně proti centralizaci a církevní dominanci protestují, otevřeně například právě polyservitskými obřady.
V Severnímkrálovství se společnost dělí do tří stavů. První stav představují kněží, druhý stav šlechta (existuje šlechta zemská, tedy vlastníci půdy (vévodové, baroni) a šlechta správní nebo dvorská, která spravuje královská území (hrabata a také šerifové, tedy nedědiční správci hrabství). Mimo to jsou v druhém stavu ještě rytíři, jejichž tytul není dědičný.
Třetí stav představuje robotný lid, který podle Slavných dekretů patří k půdě a nemůže se bez povolení vlastníka úůdy stěhovat.
Města sice existují, ale měšťané zastávají ,sice mírnější, ale přesto robotné postavení. Každý město má svého hraběte, většinou z řad královských přátel.
Mimo to, každá správní oblast má nad sebou Královského vikáře, kněze nadřízeného místním šlechticům, který mimo jiné spravuje a odvádí daně vybrané na jeho území.
Obecně lze říci, že v Severním království je pro běžného člověka dnes život ze všech západních států nejtvrdší.
Jde li o zahraniční politiku, v poslednídobě narůstají spory s „pohanskou“ Severskou říší, i s Císařstvím, které nerado vidí snahy Království o vliv ve Svobodných knížectvích.
