Fantasy a RPG svět...

Potos (Npoto)
Další z bohů, jejichž původ je více než starý. Jakožto bratr Chungaje byl už od počátku své existence bohem lovců a zvěře. Zobrazován byl jako útlý muž s oštěpem a hlavou psa či vlka, neměl mnoho chrámů, rozhodně byl ale hojně uctíván prostými lovci z lesnatých i stepních oblastí starověké říše. Jeho velekněz pak vždy doprovázel krále při jeho lovech a zastával funkci, která by se dala nazvat nejvyšším lovčím.
Dnes je zobrazován velmi podobně jako jeho bratr, jen bič a flétnu u něj nahrazuje oštěp či luk. A přestože lovců stále ubývá, nejspíše žádný z nich nezapomene před výstřelem pronést tichou modlitbu ke svému patronu a stále je zvykem přenechat jeho loveckým psům část vnitřností…(i když tento zvyk má kořeny spíše v předibských šamanských tradicích a Npotovy kněží ho jen přejali). Jeho kult se od ostatních trochu liší a přejal původní zvyky západu v mnohem větší míře než církve jiných bohů. Taktéž kněží existují jen ve velmi širokém smyslu slova a pokud už se pořádá nějaká oslava či rituál, vedou ho většinou staří lovci, kteří si předávají určitá tajemství z generace na generaci. Velekněz je pak v Císařství funkcí čestnou, kterou nosí jeden z knězů při dvoře, který stejně jako kdysi doprovází císaře při lovu, v Severské říši je pak archepiskopem Potose titulárně druhorozený syn vládce. Jinak se velekněžská hodnost neužívá a kult je spíše laickým sdružením

Šujor (Shujar)
Bůh války a krve. V některých mýtech bratr bohyně Mwezi, v jiných její syn. Představoval temnou a divokou sílu noci, byl pánem nočních (později všech) šelem a věčně hladovým démonem toužícím po krvi. Zobrazován byl jako lev, jehož hříva je vždy skropena krví. V době ibských království se ovšem jeho kult doslova otočil a z temného démona se stal jeden z nejoblíbenějších bohů. V první řadě za to mohli Ruce Shujarovy, spolek válečníků, který bývá často považován za první rytířský řád. Tito muži, kteří si odbarvovali vlasy a na svých oděvech nosili znak ve tvaru lví hlavy, se totiž postavili do prvních linií v První válce se skalními národy a postupně vytvořili elitní královskou gardu. Tak se ze Shujara stal patron rytířů a válečníků, kterého je ale stále nutné se obávat.
Na západě byl Šujor zobrazován vždy jako pěšák, patronem jezdců byl totiž Chanur a teprve v posledních letech (od Velké války) se i rytíři přiklonili ke kultu tohoto boha a proto se objevují i jezdecké sochy tohoto boha. Šujorovy kněží se organizují do komend a podobají se spíše rytířskému řádu než samostatné církvi a jeho veleknězi nejsou Archepiskopy a Episkopy, ale Velmistry a mistry. Samotná struktura se také dost liš, neboť vedle „Sloužících knězů“, kteří slouží mše a řídí obřady existují ještě „Obránci“, což jsou samotní rytíři, kteří ale mají klasické kněžské svěcení a „Bratříčci“ což jsou laici (především rytíři) kteří mají speciální svěcení, které jim nedovoluje vykonávat rituály a které ji spíše jen dává požehnání ke svatému (nejen) boji.

Kadha
Písař a soudce bohů, který společně se svým bratrem dohlíží na chod světa a každou událost zapisuje do skalní stěny Hah Menegh, přičemž co je zde sepsáno to se stane skutečností.. Jako jediný z bohů tedy zná věci dříve než se stanou a je také tím, kdo daruje věštby. Dalším z jeho úkolů je soudit lidské duše, neboť jen on zná jaký osud jim svět určil. Je němý a slepý, zobrazován býval jako had bez očí. Kadhu Ibšané uctívali jako tajemnou entitu, jeho kněží trávily dlouhé měsíce v jeskyních chrámech, kde se snažili pomocí vizí a snů přečíst budoucnost. Teprve po vzniku úřadu královských soudců se získali tito kněží další funkci. Právě svěcení těchto osob a především zákoníků vytvořilo z Kadhovců skupinu mužů a žen dokonale zběhlých v právu, nejeden soudce pocházel z jejich řad, jejich hlavní úděl se ovšem objevil o dalších asi sto let později. S nástupem právo soudních zástupců. „Není lepšího advokáta nežli sluhy Kadhova,“ se stalo mezi Ibšany téměř heslem každé soudní pře. S nástupem soukromých škol řečnictví sice naprostý monopol ztratily, až do konce Ibských říší ovšem tvořili nedílnou součást každého soudního dvoru.
Pokud se nějaký kult po příchodu na západ změnil jen minimálně, je to kult Kadhy. Jeho kněží možná změnili roucho, chrámy vypadají jinak, ale stále dohlíží jak na soudy tak na tajemné svatině kde naslouchají věštbám a proroctvím. Bůh je zobrazován jen vzácně, má pak podobu holohlavého starce s rydlem v ruce.

Hekim
Bratr Kadhův, vynálezce všech řečí a dárce písma. Jeho úkolem je přečíst vše co napsal jeho bratr na skalní stěnu světa čímž se daná věc stane minulostí. Jakožto bůh všeho co se stalo, a jelikož jako jediný vidí všechny vnitřní souvislosti, stal se patronem všech kteří hledají v minulosti, či ve světě kolem, nejdříve tedy historiků, později všech učenců a nakonec, po založení prvních akademií i studentů. Mimo to, jako bůh, který daroval lidstvu písmo, stal se bohem písařů a vůbec všech, kteří pracují s jeho darem. Jeho knězi se stávali muži, k tomuto zvláště vybráni, kteří pak trávili celý život v nekonečných archivech (díky nimž víme dnes tolik o životě a historii ibských říší) a opisovali, sepisovali a vyučovali mladší kněze, popřípadě každého kdo je poslouchal. Byl li Kadha bohem tajemství a nevyřknutých mystérií, Hekim byl laskavým učitelem lidí. Také zasedal v Kadhově soudu, neboť znal veškeré skutky souzené duše. Zobrazován býval v podobě sovy.
Po příchodu jeh o kultu na západ začal být zpodobňován jako starý muž s mohutným plnovousem a v záplavě bílých vlasů. Kromě toho, že mu jsou zasvěceny téměř všechny školní a univerzitní budovy, začali jeho kněží zakládat soukromé školy pro písaře a řečníky.
Kulty Kadhy a Hekima měly vždy měly vždy velice zvláštní postavení, stáli jaksi mimo vlastní pantheon ibských bohů a nikdy nebyly považováni za „normální“ bohy. I jejich kněží představovali spíše moudré muže a proroky, než někoho kdo by měl vést náboženské obřady (které ostatně v pravém smyslu slova u těchto bohů neexistují).

Mor
Bůh smutku a nemoci. Zaručeně nejtemnější božstvo ibského pantheonu. Tam kde je Meveza odměřená, on je neoblomný, tam kde je Shujor nelítostný, on je krutý, tam kde je Arda osvobozující, on je mučivý. Tvořil mužský protějšek k Ardě jako bohyni smrti a někdy je popisován jako její muž. Byl vládcem Esteraské rokle, místa kde jsou trestáni ti, kteří se za svého života protivili vůli bohů. Jeho spodobněním byl levhart, často ovšem černý, nebo muž s jeho hlavou. Mimo jiné byl také tím, kdo má moc seslat na smrtelníky nemoc, ale také tím kdo je jí zase schopen sejmout. Nebyly mu zasvěceny chrámy a jeho kněží měly jediný úkol, utěšovat svého boha a prosit ho o slitování. Tito muži v dlouhých černých pláštích, jejichž každý pohyb byl pečlivý a každé slovo přesně formulované se často rekrutovali z bývalých otroků a zločinců. Procházeli tvrdou výchovou s jediným cílem, potěšit boha, který se pak mohl ustrnout nad lidmi z knězova okolí. Mimo jiné mapovali a sepisovali různé choroby, aby je dokázali léčit, čímž dali podnět vzniku lékařství jako vědy.
Na západě se jeho kult rozšířil v nevídané míře, zvláště v dobách Velkých morů, které velmi zdecimovaly většinu zemí. Ne ovšem jako organizovaná církev ale v podobě různých malých oltáříčků, úliteb a především Morových poustevníků, většinou osob, které si vyléčili z některé z nemocí a odešli do lesů a skal děkovat Morovi za jeho slitování. Později se k nim přidali i nemocní, nakažení malomocenstvím, bílím morem či horečkou tří vod, kteří za své uzdravení vroucně prosili. Dnes se sice situace poněkud ustálila, dodnes jsou ovšem Morový poustevníci naprosto běžní.

Dram (Drawim)
Bohyně snů, inspirace a patronka umělců. Zobrazována byla jako slavík či dívka s ptačí hlavou. Mluvilo se o ní jako o té „Jenž chodí mezi lidmi“. Byla uctívána jako dárkyně inspirace a nápadu, milovnice talentu a umění všeho druhu. Měla několik málo chrámů ale byly jí zasvěcovány především umělecká díla. Její kněžky často pořádali soutěže o nejlepší umělecký výtvor či o nejskvostnější píseň, nejnápaditější hru…přičemž vítěz pak byl oceněn nejen velkou prestiží ale také finančně. Mimo to všechno je ovšem také paní snů a spánku, utěšitelka nemocných a znavených. Také je společně s Hekim soudkyní Kadhova soudu, neboť jen ona zná sny souzeného).
Dnes je Dram zobrazovaná jako spící dívka s úsměvem na rtech a s loutnou nebo harfou v rukou. Její oltáře jsou ve většině uměleckých školách a žádný umělec (až na pár vyjímek) se neobejde bez malé svíčky na které jsou napsané jeho prosby a kterou zapaluje v dobách zoufalství a tvůrčí krize. Mezi prostým lidem (zvláště na venkově) není tolik uctívána a jedná se o typickou městskou bohyni.

Dordamos (Dorha)
Původně velmi málo významný domácí bůžek, který měl ochraňovat příslušníky rodiny na cestách. Neměl ani vlastní kněžstvo ani chrámy a i jeho jméno (psané s malým písmenem) označovalo prostě jakéhokoli domácího bůžka – ochránce. Zpodobňován byl jako malá ještěrka, kterýžto symbol nosili lidé, kteří se museli vydat na dalekou cestu od svého domova.
Z důvodu více než zřejmých jeho význam neuvěřitelně vzrostl při Velkém pochodu. Muži i ženy, vzdálení od domova více než kdokoli před nimi, se začali k Dorhovi modlit a obětovat mu jako „Velkým“ bohům. Stal se ochráncem všech Ibšanů v zástupu a postupně i kmenů, kteří se k nim přidávali. První chrám postavený po příchodu na západ byl zasvěcen právě jemu. Měl podobu řady sloupů přičemž na každém z nich byla jména rodin a kmenů, kteří mu vděčili za to, že dorazili až ke svému cíli. Dorha (teď už ale jako Dordamos což značí ve staroibštině „dobrá cesta“) se poté stal patronem a ochránce cest a poutníků, což mu zůstalo dodnes. Zobrazován bývá jako mladý muž s tornou a poutnickou holí, s úsměvem na rtech a téměř vždy nakročenou nohou. Také je ale patron nového domova a jako takový se vrátil do své původní role, ne už ale jako domácí bůžek ale jako bůh - ochránce rodiny.

Nora (Nhorah)
Půvabná, dcera bohyně Drawim, paní lásky, krásy ale i touhy, zobrazována jako srnka nebo dívka se srnčí hlavou. Jako paní všech tuh a vášní je považována za sestru Dram. Její chrámy měly podobu čtvercových budov s vnitřním nekrytým dvorem, kde se prováděly obřady. Jsou dochované příklady chrámů, kde působily kněžky – nevěstky. Nebyla oficiálně ve velké oblibě, jelikož ibská filozofie se zakládala ve většině případů na potlačování zvířecích pudů, o to byla ale uctívanější a oblíbenější v praxi.
Na západě si ji oblíbili ve velké míře původní obyvatelé, jelikož jim připomínala jejich starou bohyni veselí Maslenu (nemalou měrou k tomu ale nejspíš přispěly i kněžky „Norinky“). Její obrazy většinou ukazují mladou dívku v lehké říze v ruce se sklenkou vína, které se stalo jejím novým v Ibských říších neznámým symbolem, a s lukem zavěšeným u pasu. Její církev je poněkud kontroverzní a už nejednou si měšťanské paničky stěžovaly na přílišnou zbožnost svých mužů. Žádná oslava se ovšem neobejde bez úlitby této bohyni a pokud se objeví nějaká technická novinka, jistě ji jako jedny z prvních budou mít právě kněžky této ne zrovna chudé církve, které je občas možné potkat v nejrůznějších podnicích.